extmin
Čtrnáct věcí, které rodiče dělají, že dospívající (tajně) milují
Když jsem byl teenager, to, že mě rodiče podporovali, bylo tak užitečné, i když jsem jim v té době nebyl schopen ukázat, jak moc to pro mě znamená.
Když jsem byl teenager, to, že mě rodiče podporovali, bylo tak užitečné, i když jsem jim v té době nebyl schopen ukázat, jak moc to pro mě znamená.
Rodiče mohou chtít přehlédnout špinavý pokoj dospívajícího, aby se vyhnuli konfliktu. Ale pokud jsou rozzlobení a frustrovaní, mohlo by dojít k výbuchu na cestě.
V těchto šílených letech dospívání prostě není žádná černobílá. Všechno jsou to vrstvy odstínů vyčerpávající a nádherné šedé. A my rodiče děláme to nejlepší, co můžeme.
Z mých chlapců se stali náctiletí a někdy jsem z jejich chování prostě oněměl. Naučil jsem se, že je musím milovat.
Kolik toho tedy řeknu svým dětem? Jedna věc, kterou vím, je, že mi moje děti nemůžou říct: ‚Ty to nechápeš. Ty tomu nerozumíš.“ Byl jsem divoký teenager.
Brzy bude můj nejstarší korzovat za turistickými průvodci kampusu, a přesto je pro mě mučivé pomyslet na to, že mezi námi byla přestřižena pupeční šňůra.
Pandemie si vybrala daň na duševním zdraví všech, ale když její syn začal mít problémy, tato matka našla způsob, jak se s ním spojit.
Neznal jsem tuto stránku své dcery, odpovědného mladého dospělého, který nyní žije doma. Jsem ohromen ženou, kterou se stala.
Chtěli jsme z našich dětí vychovat silné, nezávislé lidi, kteří dokážou řídit a užívat si život podle svých představ. Promocí rodičovství nekončí.
Nepište o mně na FB nic, co jsem neviděl. Co můj obrázek dítěte s plyšovým slonem? Vypadám opravdu roztomile. Ne, počkej. Chci se podívat znovu.
Než jsem odešel, objevily se náznaky mého nadcházejícího blues stesku po domově. Při čekání na palubu letadla jsem si do deníku napsal následující: 'Chci být doma.'
Maminky, které najdou krásu a radost v mateřství v období dospívání... by jim měly být věnovány tisíce blogů, knih a článků.
Se svým pichlavým dospívajícím se učím nacházet způsoby, jak milovat dítě, které se někdy zdá, že mě ani nemá rádo.
Měním dialog se svými dospívajícími, jak stárnou, abych se ujistil, že jsou v bezpečí a odpovědní, pokud se rozhodnou dělat věci pro dospělé.
Je mi smutno z této hořkosladké připomínky, že výchova dětí do dospělosti znamená ztrátu toho, kdo jsem jako matka. Mám pocit, že přicházím o práci.
Ráda si myslím, že schopnost mé dcery vyrovnat se s úzkostí z odloučení je částečně způsobena stabilitou, kterou jsme jí s manželem poskytli.
Se synem jsme si sedli na postele čelem k sobě a sdíleli jsme to, co řeším v práci. Můj dospělý syn mi dal rozumné rady a slova útěchy.
Když se můj syn stal teenagerem a odtáhl se ode mě, dozvěděl jsem se, že potřebuje, abych mu ukázal, že ho miluji, aniž bych ho dusil. Byla to jedna z nejtěžších věcí, kterou jsem jako jeho matka musela udělat.
Není to to, co hledáme, „skutečného partnera“ v tomto oboru výchovy dětí? Ale co je skutečný partner.
Je těžké držet jazyk za zuby, když vychováváte dospívajícího, zvláště rozzlobeného dospívajícího, který je naštvaný, když jste mu právě řekli „ne“. Ale držet jazyk za zuby znamená, že posloucháte a necháte svého dospívajícího mluvit.