extmin
Moje čtyřicítka byla dobou introspekce a zúčtování. Ve skutečnosti jsem šťastnější, než jsem kdy byl. Být mladší rozhodně neznamená být šťastnější, alespoň ne podle mých zkušeností. Vědět, kdo jsem, a nestarat se o to, co si myslí ostatní, bylo v této dekádě života naprostým potěšením.
Ale, Stále mám sny . Jedním z nich je, aby psaní bylo mou další kariérou. Také bych rád viděl více ze světa cestováním. Problém je, že mě vážou rodinné, finanční a kariérní závazky. Peníze a mobilita na uskutečnění těchto snů prostě ještě nejsou. Čeká mě ještě deset let služby, než budu moci odejít z učení.
Příliš jsem investoval, abych to teď vzdal. Obezřetnost musí mít přednost. Dvě moje děti jsou ještě relativně malé, druháci a sedmáci. Jeden je dospělý a ženatý. Mám mámě zbývají kilometry na cestování při výchově mých drahých. Kombinace všech mých povinností mě přiměla na chvíli se usadit tam, kde jsem.
Moje máma měla pravděpodobně také sny a touhy.
Odložil jsem své sny
Výsledkem je, že prodloužená pauza mých snů je v plném proudu. Některé dny se cítím sklíčený. U ostatních cítím naději. Někdy si přeji, abych se finančně a kariérně rozhodl lépe. Město lítosti však není místo, kde by se dalo utábořit. Celkově mám šťastný, klidný život, který není plný osobních katastrof nebo nemocí.
Moje děti jsou šťastné, zdravé a ve škole se jim daří. Mám skvělé manželství. Upřímně řečeno, mám to docela dobré, díky čemuž tyto myšlenky znějí hrozně a shovívavě. To přináší pocit viny.
Píšu, když můžu, ale rád bych napsal mnohem víc. Přitažlivost odpovědnosti mě připoutá k zemi a připomíná mi, že mám jako manželka, máma a učitelka mnohem naléhavější práci. Ty role mě opravdu baví. Přesto mi našeptává volání tvořit a žít svobodnější druh života jako spisovatel a cestovatel. Moje budoucí spisovatelské já na plný úvazek je vzdálená postava.
Někdy si nejsem jistý, jestli ji tam v nejasné budoucnosti uvidím. Sleduji cestovatelské pořady, abych ukojil svou toulku. Pracuji na svém blogu a dalších projektech, abych se cvičil jako spisovatel na plný úvazek. Najít spokojenost se životem tady a teď je důležité. Nechci promeškat dnešek, protože jsem příliš zaneprázdněn fantazírováním o zítřku.
Je to, když o tom přemýšlím mé zpožděné sny že považuji svou vlastní matku. I ona musela mít sny. To je myšlenka, která mě ještě nedávno nenapadla. Vdala se mladá, ve dvaceti letech. Když jí bylo devětadvacet, měla tři dcery.
Její život byl spjat s rolí hospodyně a matky. Narodil jsem se v sedmdesátých letech, kdy více maminek zůstávalo doma, aby vychovávaly své rodiny. Teprve poté, co jsem se stala matkou, jsem si uvědomila šíři a hloubku mateřské odpovědnosti a oběti.
Jsem si jistý, že v jejím srdci byly touhy. Musely být věci, které chtěla zkusit nebo udělat, místa, kam chtěla jít. Ale nemohla, protože i ona byla připoutána zodpovědností. To není negativní věc. Je to prostě fakt.
Ať už časem, místem, financemi nebo okolnostmi, matky jsou vázány láskou a povinností. Vychováváme naše děti. Čistíme jejich zvratky. Pomáháme jim s domácími úkoly.
Pomáháme jim najít ztracené boty. Fandíme jejich hrám. Pracujeme doma i mimo domov. Objímáme je a pláčeme s nimi, když je ničí nárazy života. Vidíme jejich potenciál a říkáme jim, aby snili ve velkém. A oni to dělají.
Neříkáme jim, že někdy se sny pozastaví. Nezáleží na tom, zda jsou naše pauzy výsledkem špatných rozhodnutí, náhody nebo nevyhnutelné tendence života jít dál. Život dospělých je mnohem komplikovanější, než sny o hranicích oblohy.
Moje máma nakonec šla do práce, když jsme byli teenageři. Nyní je v důchodu a užívá si života. Cestuje s mým tátou a hlídá svá vnoučata. Rande na oběd a procházení starožitnictví jsou klíčovými součástmi její svobody. Zimuje na Floridě a v únoru má prsty v písku.
Někdy přemýšlím o tom, že se jí zeptám, jestli neměla opožděné sny, když nás vychovávala. Obávám se však, že by to pro ni zahnalo bolest nebo lítost. Po mnoha letech péče o rodinu a práci může volně přicházet a odcházet, jak se jí zlíbí. Může pít čaj v pyžamu a zůstat na telefonu, jak dlouho chce, bez přerušení.
Asi se jí nebudu ptát. Místo toho udělám to, co ona. Udělám to nejlepší, co mohu, a budu si užívat svůj život takový, jaký je, dokud se mé sny nezaměří jasněji. Mezitím se na ně budu s nadějí i nadále držet, zatímco budu čekat.
Příbuzný: